Kamenné památníky na Boubíně

Návštěvníci boubínských lesů se při svých pěších túrách setkávají s mnoha kamennými památníky. Na některých jsou nápisy, na jiných pouze čísla. U některých je znám podnět jejich postavení, u jiných je to možné si pouze domýšlet. Vydejme se za nimi a pokusme se osvětlit jejich vznik.

Jdeme-li po modré turistické značce u Kubovy Hutě na vrchol Boubína, stojí tu ve výši 1290 m n. m. trojboký hranol přes 1 m vysoký. Je to hraničník na rozmezí tří bývalých lesních revírů, jejichž jména jsou vytesána vždy na stěně hranolu obrácené k příslušnému revíru: Kubohütte, Schatawa, Kellne, což je česky Kubova Huť, Zátoň, Včelná. Pod nápisem Kubohütte je ještě nápis Johnstein a číslo 4083´. Značí to Johnův kámen a nadmořskou výšku vyjádřenou ve stopách, jak se až do zavedení metrických měr v roce 1873 měřilo. Pod nápisem Schattawa je rok postavení památníku 1865.

Tento památník byl pojmenován po vimperském lesmistrovi Josefu Johnovi, který upozornil přírodovědnou lesnickou veřejnost své doby na zbytky pralesů v boubínském komplexu a dal podnět k tomu, že byla v roce 1858 vyhlášena boubínská pralesovitá rezervace. Josef John žil v létech 1802 až 1871 a okolnost, že památník byl pojmenován jeho jménem ještě za jeho života, svědčí o tom, že jeho zásluhy byly všeobecně uznávány. Dlouho se však netěšil z této pocty. V roce 1870 vichřice zničila podstatnou část původních lesů na Boubíně. John již nemá sil, aby řídil zpracování této kalamity. Odchází na vlastní žádost do důchodu a v následujícím roce umírá a je pochován ve Vimperku.

Po modré značce se dostaneme na vrchol Boubína. Tam je poblíž vrcholového mezníku rovněž trojboký kamenný památník, mohutnější než předešlý. Na jedné jeho stěně je napsáno: Kardinal Friedrich Fürst v. Schwarzenberg, což je česky: kardinál Bedřich, kníže ze Schwarzenbergu. Pod tím je rok postavení 1867. Na druhé straně hranolu je vytesáno: o. d. M. 4384´, což znamená: nad mořem 4394 stop (pro nás dnes 1362 m n. m.). Památník je pojmenován po pražském arcibiskupovi, členu schwarzenberského rodu, který žil v létech 1809 až 1885. Bylo to v době, kdy Schwarzenbergové dosáhli nejen vrcholu majetkového vlastnictví a jeho konsolidace (přestavba hlubockého zámku na dnešní podobu, stavba loveckého muzea Ohrada, stavba knížecí hrobky v Třeboni), ale i veřejného vlivu. Bratr majorátního pána (tj. vlastního správce majetku) Felix byl v létech 1848 – 1852 rakouským ministerským předsedou a druhý bratr Bedřich již ve svých 26 letech arcibiskupem solnohradským a od roku 1850 arcibiskupem pražským. Schwarzenbergové byli tradičně katolická šlechta, která k nám přišla po Bílé hoře, a věnování památníku na vrcholu Boubína ještě žijícímu církevnímu hodnostáři svého rodu bylo jistě odrazem doznívajícího názoru, že moc církevní je povýšena nad mocí světskou.

Sestoupíme-li z vrcholu po červené značce směrem k jihovýchodu, tak asi po půl hodině cesty stojíme na silnici na rozmezí bývalých revírů Kellne (Včelná), Schattawa (Zátoň), Müllerschlag (Mlynařovice). Pod nápisem Schattawa je vytesána nadmořská výška ve stopách – o. d. m. 3462´ (tj. asi 1100 m n. m.). Pod nápisem Kellne je vytesán nápis Kreutzfichte. Dole je rok postavení 1859.

Tento památník stojí zhruba ve středu boubínského lesního komplexu. Vrátíme se k němu v tomto článku ještě několikrát, a proto snad bude vhodné si o něm něco podrobnějšího říci. Měl by se správně jmenovat křižovatkový, neboť stojí na místě, kde z hlavní boubínské silnice zvané Lukenská se rozbíhají hraniční linky tří uvedených revírů (dnes polesí). Byl postaven v těsné blízkosti obrovského smrku, který přečníval svou výškou okolní porosty a jemuž se říkalo křížový. Víme o něm, že byl 57,72 m vysoký, v pařezové výšce měl průměr 174 cm a jeho objem byl 37,14 m3. Stáří bylo zjištěno – 395 let – až po jeho pokácení v roce 1895, když už několik let předtím uschl. Přežil tudíž i velké polomy na Šumavě v roce 1870 – 1872. Je to v pořadí třetí největší smrk na Šumavě a byl hmotnější a vyšší než pověstný Král smrků z Boubínského pralesa. Poblíž něho stával lovecký zámeček a od tohoto smrku se prý rozcházeli v jelení říji časně ráno myslivci se svými hosty na všechny strany a při návratu zpět jim naznačoval směr, neboť byl ze všech stran viditelný. I tak mohutný strom zmizel, zůstal jen kamenný památník nesoucí jeho jméno.

Památník byl v roce 1946 rozvalen návštěvníky lesů, neboť měl německé nápisy a to v tehdejší době živých vzpomínek na válečné události dráždilo. Zaměstnanci Lesního závodu Boubín ho v roce 1948 znovu postavili a do čerstvě nanesené vrstvy cementu přes nápis Kreutzfichte byl vryt český název Křížový smrk. V roce 2000 byl tento kamenný památník pracovníky polesí Boubín ve Včelné opraven do původního vzhledu.

Tyto tři památníky, Johnův, Vrcholový a Křížový, jsou si podobné tvarem. Byly postaveny v rozmezí 7 let v době, kdy byla na Boubíně prováděna první řádná hospodářská úprava lesů, tj. rozdělení na revíry a oddělení, zaměření, mapování, zjištění stavu porostů, dřevních zásob a plánování těžebních a pěstebních zásahů. Mohlo by nás potěšit, že nejdříve byl postaven památník největšímu stromu, potom v r. 1865 vynikajícímu lesníkovi a naposled v r. 1876 členu vlastnického rodu. Takový úmysl však s velkou pravděpodobností nebyl. Památníky byly asi stavěny postupně, jak zařizovací práce postupovaly, snad i podle přístupnosti, přičemž místo vrcholu přišlo naposled, ale bylo předem určeno pro osobu nejvýše postavenou.

Sestupujeme-li po modré značce k pralesu, pak u pralesa uvidíme větší mezník s nápisem Fürstenweg (Knížecí cesta) a ještě níže další památníček s nápisem Ida Sitz (Idino sedátko). Ida, rozená princezna z Lichtensteinu, byla manželkou schwarzenberského majorátního pána a žila v létech 1839 až 1921. O tom, že měla toto údolí oblíbené, svědčí i to, že budova postavená na konci údolí se nazývá Idina pila. Byla to původně správní budova vodní pily na Kapelském potoce. Pila brzy zanikla, budova byla používána jako hájovna a dnes je v ní umístěno informační středisko NP a CHKO Šumava.

Pokud odbočíme z cesty od jezírka po modré značce směrem ke stanici ČD Zátoň zastávka, jdeme po tzv. Amortově cestě, na níž upomíná na rozcestí s cestou Lukenskou památník s nápisem Amort – Weg. Amort byl schwarzenberským polesným v Zátoni počátkem 20. století. Tento kámen byl nalezen teprve nedávno, na jaře 2001 pod náspem cesty.

Vraťme se však kousek zpátky k boubínskému jezírku. Je známo, že to vlastně není jezírko, nýbrž vodní nádrž, původně určená k umožnění plavby polenového dříví po Kapelském potoce. Pod hrází je kamenný pomníček s vytesanými letopočty 1889 27/8 1914. Data na pomníčku pod boubínským jezírkem znamenají, že pomníček byl postaven k uctění památky 25. výročí svatby majorátního pána Jana Schwarzenberga s Terezií hraběnkou z Trauttmansdorffu – Weinbergu. Svatba se konala 27. 8. 1889.

Kamenný kříž se stejnými letopočty a nápisem Johann–Terezien Kreuz se nachází na území polesí Kubova Huť kousek od Hraniční cesty vedoucí na Lipku. Nad hrází boubínského jezírka je umístěn plochý přírodní kámen, který měl sloužit jako památník na předčasně v r. 1969 tragicky zemřelého ředitele Lesního závodu Boubín ve Vimperku Ing. Jaroslava Ostrčila. Věnoval velkou pozornost Boubínskému pralesu, jeho oplocení, zpřístupnění veřejnosti a vědeckému výzkumu. Památník byl dokončen v roce 2010 a 20. října 2010 slavnostně odhalen.

Skončili jsme u boubínského jezírka, které uzavírá údolí od Idiny pily a řekli jsme si také, kdo byla paní Ida. Její manžel Adolf Josef Schwarzenberg byl majorátním pánem schwarzenberského majetku a žil v létech 1822 až 1914. Je o něm známo, že jeho zálibou bylo lesnictví a hlavně myslivost. Proto byla v r. 1878 znovu vysazena na Boubíně jelení zvěř a byly zde zřízeny dva lovecké zámečky. Jeden pod vrcholem Boubína, druhý na konci horského pásma zvaného Básum, táhnoucího se od vlastního Boubína k jihozápadu. Rozšířením jelení zvěře se stal lovecký zámeček na Boubíně velmi navštěvovaný, proto se zestárlý majitel rád uchyloval na druhý, odlehlý lovecký zámeček na Básum, kde bylo více klidu. Zde na Básumu je několik památníků věnovaných zřejmě jeho osobě. Památník s vytesanými daty 1832 18/3 1912 měl sloužit k oslavě dožitých osmdesátin majitele, který se narodil 18. března 1832. Poblíž je kámen s nápisem Adolfsteig (Adolfova stezka), kudy se chodívalo pěšky na básumský zámeček. Je zcela možné, že po této stezce majitel šoulal za prvním jelenem, střeleným po 8 létech po znovuvysazení jelení zvěře.

Tuto událost připomíná kámen s nápisem Erster Hirsch 18 24/9 86 (prvý jelen). Poblíž na jiném kameni jsou vytesána písmena H. Q., která pravděpodobně znamenají Hirsch Quelle (jelení pramen). Přítomnost majitele znamenala pravděpodobně i osobní služby a organizační zásahy vedoucího úředníka, jemuž je věnován další památníček s nápisem Forstmeisterstand (lesmistrovo stanoviště). Tento stojí na hranici Básumu se sousedním cizím majetkem (bývalé lesy vimperských starousedlíků) a tak člověka napadá, že knížecí lesmistr ze svého stanoviště řídil pozorování zvěře, která se do oblasti Básumu stahovala, případně zařizoval omezení jejího odcházení. To však jsou přirozeně jen dohady. Faktem však je, že na Básumu byla hlavní věcí zvěř. Kvůli ní a jejímu udržení byla v tomto horském pásmu ve výši přes 1200 m n. m. zřizována celá řada luk (básumská, srnčí, tetřeví, grandlová – Kelcová, Kytierova, Steinocherova). To byla záležitost velmi nákladná a pracná, vyžadující značné úsilí. Proto také na poslední louce byl postaven poměrně velký kamenný památník s nápisem Steinocherwiesse 1923 (Steinocherova louka), mající připomínat, že zátoňský revírník Steinocher v roce 1923 s velkou námahou dokončil úpravu této louky.

Od vrcholu Boubína směrem k Bobíku se táhne horské pásmo zvané Dlouhý hřbet (Langenruck). Na něm od Křížového smrku je řada mezníků se jmény buď mysliveckého rázu, např. Bärenstand (medvědí stanoviště), Geyerrud (supí hejno), Ansitz (lovecký posed), Windhöhe (větrná výšina), Senkenberg (pokleslá hora), Farrenberg (kapraďová hora). Tato řada nedošla až na Bobík. Tam na jednom vrcholovém balvanu je jen v náznaku vytesána knížecí korunka a datum 1898.

Pokud půjdeme ze Včelné pod Boubínem směrem na Boubín po Lukenské silnici, nemůžete přehlédnout na kraji lesa kamenný památník s nápisem Sloupový smrk a na zadní straně s letopočtem 2000. Ano, jedná se o 1. novodobý kamenný památník v oblasti Boubína a upomíná na zvláštního jedince smrku ztepilého, jež v těchto místech rostl. Byl 30 metrů vysoký, měl úzkou válcovitou korunu, tvořenou větvemi ne delšími než 1 metr. Budil pozornost a byl nejen často fotografován, ale také byla snaha ho rozmnožit semeny nebo roubovanci. Ovšem časté slézání, trhání šišek, odebírání roubů a v neposlední řadě i bezprostřední blízkost odvozní cesty způsobilo to, že tento unikátní strom předčasně uschl a v roce 1970 byl pokácen.

Zpřístupnění takového lesního komplexu, jako byl boubínský, mělo jistě velkou důležitost. Ze Včelné pod Boubínem do Zátoně probíhá kolem Křížového smrku hlavní boubínská cesta zvaná Lukenská silnice. Včelenská část je na severním svahu a byla postavena v letech 1848 – 55. O tom svědčí památník postavený na rozcestí na počátku této silnice. Tento pomníček je přes 1 m vysoký, trojboký a všeobecně se mu říká Monument (památník). Na jedné straně má vytesanou knížecí korunku, na druhé loveckou trubku a datum 1848/55 a na třetí nápis „Aus Dankgefühl“ (z vděčnosti). Během éry názorové nesvobody byl zničen původní železný křížek s umučením Krista. Nově byl křížek osazen v roce 2000 pracovníky polesí Boubín ve Včelné.

V zátoňské části silnice na jihovýchodním svahu vznikla při stavbě silnice svislá, několik metrů vysoká skalní stěna, které se říká Soví skála. Na ní je vytesána rovněž knížecí korunka a datum 12. August 1859 (12. srpna 1859), což je zřejmě dokončení zátoňské části Lukenské silnice. Vedle uvedeného data je ještě datum 12. VIII. 1889 s písmeny A. A. Datum 1889 je totožné s prvým datem na památníku pod boubínským jezírkem a vzhledem k tomu, že obě místa jsou spojena silnicí zvanou Amortova silnice, dá se předpokládat, že v roce 1889 byla tato silnice dostavěna a že na jejím vybudování se zasloužil zátoňský nadlesní A. Amort, jeho iniciály jsou rovněž na Soví skále.

Kamenné památníky byly povětšinou postaveny, aby zachovaly „na věčné časy“ vzpomínku na lidi nebo události charakteristické nebo významné ve své době. Byly to převážně události myslivecké nebo lesnické a připomínaly osoby tam působících lesníků i příslušníků rodu vlastníků lesů.