Život a dílo

Josef John, význačný český lesnický odborník na taxaci a systematizaci lesů na schwarzenberském lesním majetku, lesmistr ve Vimperku a iniciátor vyhlášení boubínské rezervace. Byl též dopisujícím členem c. k. vlastenecké hospodářské společnosti. Narodil se 17. 8. 1802 v Petrově Dvoře na Netolicku jako jedno ze šesti dětí nemajetného poddaného. Po ukončení školy jej přijali za praktikanta do důchodního a kontribučního úřadu netolického panství. V letech 1821 – 24 absolvoval na náklady knížete Matzom lesnickou školu ve Zlaté Koruně.

Po absolutoriu nastoupil jako praktikant k lesnímu úřadu v Českém Krumlově. V roce 1824 se stal personálním adjunktem s denním platem 30 krejcarů. Zjara 1826 jej povolalo ředitelství panství do českokrumlovské kanceláře k výpomoci na katastru a především k vyhotovování objemných hraničních popisů jednotlivých obcí. Práce, které skončil v září 1827, daly jeho životní dráze nový směr. Podal si žádost knížeti, aby mohl cestovat po Dolním Rakousku a získat zkušenosti, zvláště v taxačních pracích ve vztahu ke stabilnímu katastru.

Dnem 1. července 1829 byl znovu ustanoven v Českém Krumlově za lesního písaře a v květnu 1834 požádal o místo lesního inženýra. V té době byl už všestranně činný. Působil celkem osm let při stavbě plavebního kanálu u Jeleního potoka na Šumavě, pracoval na systematizaci severní části Blanského lesa, přednášel lesnictví na hospodářském ústavě v Českém Krumlově, vyučoval lesnické praxi. V té době publicisticky hájil velkoplošné, holosečné hospodářství, které již řada osvícených lesníků kritizovala. V lednu 1836 byl přidělen na výpomoc k taxačním pracím na třeboňském panství. Pak již v Českém Krumlově dlouho nepobyl. Nařízením ze dne 22. 5. 1838 nastoupil v hodnosti lesního inženýra do Vimperka, aby zde od 1. 9. 1843 převzal vedení lesního úřadu. V listopadu 1839 se teprve mohl oženit. Od 1. 1. 1853 byl jmenován lesmistrem.

John se při své práci velice zajímal o zbytky nedotčené přírody a zasloužil se, že první exkurze České jednoty lesnické vedly do jihozápadních Čech. Byl ovlivněn učením francouzského myslitele J. J. Rousseaua a zasloužil se o vyhlášení původního hercynského smíšeného pralesa Boubína, jako jedinečnou přírodní památku o rozloze 140 ha. V r. 1858 pak přiměl majitele panství k tomu, že Boubín vyčlenil jako soukromou přírodní rezervaci. Ještě za Johnova života vražedná vichřice v roce 1870 zredukovala území na pouhých 47 ha. Tento zbytek byl v roce 1933 oficiálně vyhlášen za Státní přírodní rezervaci, která na dnešních asi 670 hektarů byla rozšířena v roce 1958 u příležitosti 100. výročí Johnova podnětu k ochraně pralesa. John pracoval ve Vimperku do roku 1870, kdy pro nemoc dnu a únavu odešel do důchodu, z něhož se netěšil dlouho. Byl raněn mozkovou mrtvicí a zemřel 24. 1. 1871 ve Vimperku. (z článku lesnická výročí – časopis lesnická práce – PhDr. Uhlíř)

O pralese

V hustých hvozdech Šumavy byla ještě v minulém století místa, kam nevkročila lidská noha, a do kterých nezasáhla lidská ruka. Při soupisu boubínských lesů v r. 1710 se zjistilo, že na Boubíně, Bobíku a na Pažení jsou ještě pralesy s neobyčejně velkými smrky, jedlemi a buky.

Ve třicátých letech minulého století byla pod jižním svahem Boubína vybudována vodní nádrž. S její pomocí bylo uměle zvyšováno množství vody v Kaplickém potoce, aby se tak mohlo dopravovat vytěžené dříví až do Lenory. Šlo o dopravu dříví, které tehdy muselo být ve zdejších lesích vytěženo po velkých větrných polomech, suchých létech a kalamitě způsobené kůrovcem. Lesnické práce řídil Josef John, pozdější vimperský lesmistr. Ten také popsal a v nákresech zachytil několik pralesů na Boubíně a Bobíku.

Z jeho podnětu pak byla tato plocha mezi Lukenskou silnicí a Kaplickým potokem v r. 1858 vyčleněna z běžného lesního hospodaření jako rezervace. Rezervací byla tehdy prohlášena plocha 141 ha, po kalamitách v sedmdesátých letech minulého století nezbylo, nežli plochu zmenšit na lesní oddělení o velikosti 47 ha. V roce 1958 byla ochrana rozšířena i na okolní les, dnes je tedy rezervace velká přes 600 ha. Vlastní rezervací je plocha mezi Lukenskou silnicí a Kaplickým potokem až k jezírku. Aby se zamezilo škodám, způsobeným jelení zvěří i návštěvníky, bylo nutné tuto část oplotit. Prohlídková trasa vede po vnějším okraji rezervace.

Nejzajímavější jsou zvláště smrky na chůdových kořenech, které vznikly, když mladý strom obrůstal tělo svého padlého předchůdce. Z obrovitých tlejících kmenů již po patnácti, dvaceti letech vyrůstaly semenáčky nových smrků. Mýtiny vznikly hromadným zhroucením několika mohutných přestárlých stromů. I z prohlídkové trasy lze vidět devětsil s jeho typickými listy, skupiny kapradin, roste zde podbělice alpská, kvete dřípatka horská, mařinka vonná, kokořík přeslenitý…

Zastřelení posledního medvěda na Boubíně

Podle dochovaných zpráv pozoroval Jan Krejčí v roce 1860, že v pralese se zdržuje ještě jeden nebo dva medvědi. Koncem února 1864 se objevil skutečně ještě jeden medvěd v revírech Stožec a Zátoň. Jeho zřetelné stopy dlouho sledoval na sněhu vimperský lesmistr Josef John, ale na tajícím sněhu při dalším hledání stopy ztratil. Medvěd měl být krátce na to, jak bylo zapsáno v pamětní knize revíru Zátoň zastřelen volarským pytlákem, a byl prodán ve Volarech. Ještě ve čtyřicátých letech 20. století bylo možno číst na trámu stodoly selského domu v Horách u Horní Plané: „An dem Tod des letzten Bären ist Hütten – Hansl ganz unschuldig!“ (Na smrti posledního medvěda je Hütter – Hansl úplně nevinný!“)